Příběh

Už bylo pozdě v noci a on stál na malém balkónku, upírajíc svůj zrak na horizont tvořený siluetami věžáků, jejichž myriády malých okýnek dávno potemněly. Šedé, temné a chladné železo-betonové tělo města se roztahovalo, kam až jen mohlo oko dohlédnout, a všudypřítomnou temnotu protínalo jen chabé pouliční osvětlení, vlnící se v dáli pod ním jako světélkující žíly spícího obra.

Tohle byla jeho oblíbená část dne - svět se pro něj v noci vždy na chvíli zdánlivě zastavil a on měl konečně čas na přemítání a sebereflexi. V noci spatřoval něco kouzelného, schopného přivést na povrch z hloubi duše i ty nejniternější pocity a emoce, na které v rušné realitě všedního dne prostě nebyl čas ani prostor. A i když to bylo vždy dosti osamělé rozjímání, nevadilo mu to - samota byla nedílnou součástí celého procesu, podílející se na inspiraci stejnou měrou, jako to vše ostatní.

Zvedl ruku a zvolna si potáhl z jointu, který celou dobu žmoulal v ruce, a s labužnickým vyfouknutím pak chvíli ještě ležérně sledoval obláčky kouře, jak se pomalu vytrácí oproti černé obloze. Naposledy se pokochal výhledem, a pak se otočil na podpatku a zmizel v místnosti plné nejrůznějších hudebních nástrojů, přístrojů a udělátek, chabě osvětlené poblikávajícími diodami připomínajícími oči malých zrůdiček číhajících ve tmě. Na hodinách zbývalo ještě dost času, než ticho noci prořízne první otravný ptačí zpěv, a to znamenalo jediné - dost času na to přetavit všechnu tu inspiraci do hudby.